Závěr války v Tichomoří
Tichomoří
Kamikaze - původně jméno pro tajfun, který ve 13. století dvakrát rozmetal mongolskou flotilu (kublajchán) chystající se k invazi do Japonska a zázračně je tak zachránil.
kapitán Eičiró Džó, někdejší císařův námořní pobočník
letadlo "ideálním prostředkem pro sebevraždu". Pilot v kokpitu útočícího stroje byl stejně osamocen jako samuraj starých příběhů. Z čistě technického hlediska měly protiletadlové baterie menší šanci zasáhnout letadlo směrující k lodi vysokou rychlostí střemhlavým letem. Jediný stroj mohl potopit loď, jejíž hodnota byla přinejmenším tisíckrát vyšší.
první "oficiální" akce proběhla ráno 25. října 1944
operaci "Forager"
zaútočit na Marianské ostrovy - na "vnitřní závoru" tarasící další postup k japonským domácím ostrovům. Jednalo se o strategický obchvat, když pádem Marian by bylo odříznuto hlavní japonské postavení v Pacifiku - Karolíny s největší japonskou základnou Truk. Japonci na Marianách drželi silnou pozici skládající se z opevněných základen na ostrovech Saipan, Tinian, Rota a Guam
rozčlenil Spruance své síly do dvou svazů. Invazní loďstvo pod velením ostříleného kozáka admirála Turnera čítalo 540 plavidel, z toho 11 eskortních letadlovek, 7 starých bitevních lodí (postavených za 1.S.V.), 6 těžkých a 4 lehké křižníky, 116 torpédoborců, 111 transportérů vojska, 185 velkých výsadkových plavidel, 44 minolovek a 56 pomocných lodí - tedy minimálně tolik hlavních plavidel, kolik měl Eisenhower v Normandii.
leteckonámořní bitva s japonským admirálem Ozawou
Americké námořní a pozemní síly se v lednu 1945 vylodily na klíčovém filipínském ostrově Luzon a v březnu následoval výsadek na Mindanao. Britové s podporou čínských nacionalistů zahájili na podzim 1944 ofenzívu proti Japoncům v Barmě, jíž završili obsazením Rangúnu v květnu dalšího roku. V Pacifiku zatím Američané svedli náročnou bitvu o Iwodžimu, jež byla s těžkými ztrátami dobyta v březnu. Zdejší letiště posléze využilo americké letectvo k zintenzivnění už tak ničivých náletů na Japonsko. 1. dubna začala bitva o Okinawu, která byla vzdálena jen 500 kilometrů od Kjúšú, nejjižnějšího z japonských ostrovů. Dobře opevněni v horách na jihu Okinawy vedli Japonci tvrdošíjný a fanatický odpor až do poloviny června, přičemž drtivá většina z nich padla nebo spáchala sebevraždu. Američané utrpěli v tomto boji podobně jako předtím na Iwodžimě nezměrné ztráty.
konferenci v Postupimi.potvrzena předchozí ujednání týkající se Německa a zároveň byla Japonsku adresována výzva k bezpodmínečné kapitulaci. Ta však byla japonskou vládou odmítnuta a proto americký prezident Truman, jenž nastoupil do tohoto úřadu po smrti Roosevelta, rozhodl o použití jaderných zbraní. Nato americké letectvo svrhlo 6. srpna jadernou bombu na japonské město Hirošimu a o tři dny později další na Nagasaki. Při tomto dosud jediném atomovém úderu přišlo o život více než 100 000 lidí. V téže době vtrhli Sověti do Japonci ovládaného Mandžuska a rychle přemohli zde umístěnou japonskou kwantungskou armádu. V důsledku těchto katastrof japonský císař Hirohito oznámil 15. srpna kapitulaci Japonska, která byla oficiálně podepsána 2. září 1945 – USS Missouri.
Japonský historik Hasegawa netvrdí jako někteří dřívější kritikové USA, že by Japonci kapitulovali před vstupem SSSR do války 8. srpna a před svržením bomb na Hirošimu a Nagasaki 6. a 9. srpna, ale že určující roli v přijetí kapitulace sehrála blesková porážka kwantungské armády Rudou armádou. První Hirohitův „kapitulační“ list s nepřímou zmínkou o „nové zbrani“ byl sice dlouho označován za stěžejní moment japonského rozhodnutí, ale Hasegawa ukazuje, že interpretačně je mnohem důležitější list ze 17. srpna určený důstojníkům a vojákům, který jako rozhodující faktor zmiňoval vstup SSSR do války.